Důvěřivé oči

Oči hleděly důvěřivě na osobu, sklánějící se k ní. Ty oči vkládaly veškerou důvěru a svůj život podvědomě do rukou své nejbližší osoby. Osoby, která pro ni byla vše a bez které by tu nebyla. Ta osoba jí dala život. Dala jí srdce...
Hlavou létají myšlenky jako podzimní listí ve víru vánku. Nesmí ji zklamat. Nesmí. Ale stejně ví, že tomu jednou nezabrání. Že stejně přijde čas, kdy poprvé zklame a ne jen jednou. Možná nechtěně, ale přeci.
Ale do té doby je ještě čas, zatím nemá jak zklamat, zatím může pouze s důvěrou a láskou sledovat ty, kteří se okolo ní motají a vrhají na ni zamilované úsměvy, nadšeny její roztomilostí a sladce nevinným výrazem.
Jak dlouho ale tato chvíle bude trvat? Rok, dva, možná tři, možná o něco více. Ale jedno je jisté-není to věčné.
Jednou vyroste a bude jen jedna z davu ostatních lidí. Ale je ještě dítě! Leží tu v kočárku pod růžovou dečkou. V ruce lahvičku s okousaným a ožužlaným dudlíkem. Je zatím němá. Jediné, co může je smát se a plakat, mávat ručkama a sledovat zvědavě okolí.
Sledovat ty, kteří ji tak milují, ať už udělá cokoliv. Oni by udělali vše, aby byla šťastná a spokojená. A snad jim to jednou bude moci mnohonásobně oplatit. Lásku, kterou jí dávali a dávat budou, dokud budou moci. Zkrátka vše, co pro ni udělali.
Vždyť je přeci jejich jediná.... jediná!