Panenka

Schoulená v rohu,
otrhaná,
truchlí po domovu.

Ostříhali vlasy,
otrhali údy,
polámali duši,
namluvili bludy.

Mezi nitkami,
skelným pohledem,
život bolestí protkaný,
snaží se žít s nadhledem.

Ručky, které si s ní hrály,
rty, které občas zazpívaly,
láska, jež patřila jí,
může nyní už jen snít.

Jak by si přála,
by to byl jen sen,
ukončit noc,
přivolat den.

Otevřít oči a bolest je pryč,
vrátit jí kradený klíč.
Klíč k bráně, co znamená žít,
klíč ke bráně, co znamená "být".

Jen otočit klíčkem,
otřít si slzy,
odfouklo vše, jak nad peříčkem,
na štěstí je ale až moc brzy.

V rohu se choulí,
oprýskaná pleť,
jak studí,
tichá zeď.

Zapomenutá a raněná,
podoba, jež jí nebude vrácena.
Byla jak loutka,
jak panenka.

Tak si s jejím srdcem hráli,
city, hluboko zakopali.
Smáli se a nechali jí plakat,
nechali se smrákat.

Nechali mraky zakrýt slunce,
její život nebyl ani v půlce.
Lusknutím prstů dostali jí na dno,
byla polámaná,
proto to šlo až tak snadno.