V prázdném pokoji

Obraz na stěně,
rám zpráchnivěl věky.
A okno, dříve závěsy chráněné,
proměněné v střepy.

Staré plátno, oprýskané barvy,
a stín, který zde stál by,
nebýt nepřízně osudu,
a z not milostnou etudu,
kterou napsal život sám,
a čas, jenž ji roztrhal.

Pár ztrouchnivělých prken mezi hřebíky,
a venku tiché slavíky.
V roztrhaném koberci roztrhaný dopis,
a na konci něj to vybledlé, jež zve se "podpis".

Světlo, které dávno ztratilo pověstný svit,
co nutilo lidi dále žít,
které třímalo kapku štěstí,
nehledě na to, kdo rozdával tresty.

Dveře již dávno vypadlé z pantu,
jako důkaz darovaného fantu.
Jenom ticho důkazem tohoto místa,
ani mysl si nemůže být jistá.

A vánek cuchající vlasy návštěvníka,
snad toho, kdo porušil ticho - křivopřísežníka.
Vánek beroucí slova i dech,
strach v těchto čtyřech zdech.

Cáry kdysi s textem, který dávno ztratil barvu,
jen zmínka zůstala, o zapomenutém daru.
Daru, který se ztratil, stejně jako život z pokoje,
snad objevila se změna postoje.
jedno však jisté je,
že zde již nikdo nežije.

Snad jen fotka v rámu ve střed s šrámem,
snad ten byl kdysi darem.
Třeba jen osoba, jež se na fotce usmívá,
tu duchem stále ještě pobývá.