Pozlacenou branou

A jednu, nebo dvě,
sklenky vína,
obrátit se k postavě,
však čí je tohle vina..?

Dostal ses tam, kam jsi chtěl,
ni citu, kroku, znaku tváře,
to už jsi ty neviděl,
duše lháře, slůvka snáře.

Vysvětlení netřeba, však
kdo by taky chtěl..?
Z života jen vrak,
a stovky mrtvých těl.

A smutná píseň slavíka,
snad zpívá,
nebo naříká..?
Kam se asi dívá.

Do zrcadla arény,
do odrazu boje,
zapomeneš na rány,
myslíš si to svoje.

Jen pro diváka souboje,
prosíš, odpouštíš a bojuješ,
či dokonce oboje?
Snad moc si z toho slibuješ.

Bez úsměvu a jediná zbraň,
k čemu úsměv,
a ty Bože, chraň,
šeptáš tiše "Pust mě.."

Nechápeš...?
Však přijde ještě doba,
kdy na nohy se vydrápeš,
a chtít začít znova,

to bude tvoje přání,
přeludy, stíny
klamná zdání,
zločiny a bez příčiny.

A na poslední stranu,
posledních pár písmen,
skrz pozlacenou bránu,
jen my sami dobře víme.